Média

Rozhovor pro časopis Interview 10/24

1) Na malíře máte nezvyklý začátek- vystudované ČVUT- obor zařízení pro chemický průmysl. Znamená to tedy, že nejste ani zázračné dítě ani od dětství umělec posedlý malováním, ale svůj život jste začal za minulého režimu vcelku běžně a dokonce ještě v ČKD?

Veškerá má umělecká činnost do věku 42 let se omezovala na kresbičky a karikatury, kterými jsem si krátil dlouhé vyučovací hodiny a přednášky. Že bych mohl někdy malovat obrazy, a to dokonce "na plný úvazek", mě nikdy ani nenapadlo. Začal jsem malovat vlastně náhodou, protože jsem se přes svou kamarádku právě z ČKD znal s její neteří, malířkou Alexandrou Jiříčkovou, tehdy studentkou ateliéru klasické malby Zdeňka Berana na AVU. Moc se mi líbilo, jak Saša maluje, tak jsem to také zkusil s tím, že bych mohl mít malování jako koníčka. Poté jsem začal chodit na kurzy pro veřejnost, které AVU pořádala. Tehdejší asistenti, kteří kurzy vedli, hodnotili mé nesmělé pokusy příznivě, a Peter Oriešek, který tehdy vedl večerní kreslení pro veřejnost, se mě jednou zeptal "Vy se hlásíte na školu?" Odpověděl jsem "Vy jste se zbláznil, víte, kolik mi je?". Potom se po čase zeptal ještě jednou, a já si řekl, proč vlastně ne? Pracoval jsem tehdy jako OSVČ a časově byl celkem flexibilní. Tak jsem se tedy přihlásil a profesor Beran mě napoprvé vzal, což dodnes docela nechápu. Ve svých 44 letech jsem tedy začal studovat AVU. Nemám to ověřené, ale myslím, že jsem byl nejstarší student řádného studia v historii AVU, trvající dvě a čtvrt století.

2) Mimochodem, když jsme narazili na Vaše pracoviště, jak jste tam prožíval listopadové události roku 1989?

Bylo mi tenkrát 26, ve fabrice jsem byl krátce, takže jsem dění spíše jen pozoroval. Byl jsem svědkem toho, jak se projevovaly a odkrývaly charaktery ve smyslu Čapkova výroku "Kdo je slušný, byl slušný vždycky". Nakonec to dopadlo tak, že firma ČKD Dukla přestala existovat, k čemuž vzhledem k výrobnímu programu vůbec nemuselo dojít.

3) Vaše další zaměstnání byla v 90. letech: projektový manažer ve firmě CzechInvest a výkonný ředitel Koruna Palace Management. Múza Vás tehdy stále ještě nepolíbila nebo již jste ji škádlil, ale kvůli práci jste na ní ještě neměl moc času?

Jak již předesláno, vůbec. Žádné múzy jsem si nevšiml, asi ani nebyla přítomna.

4) Malování jste začal studovat až ve svých 44 letech. Myslíte, že je to výhoda, protože už jste třeba zajištěný, máte životní zkušenosti a tak se vyhnete chybám a plýtvání času nebo naopak je to nevýhoda, protože ta mladická posedlost a zápal už jsou pryč?

Já to považuji za výhodu. Entuziazmus mi nechyběl a prostředí Akademie jsem si po letech strávených v běžných pracovních pozicích užíval. Výhodou rovněž je, že ve vyšším věku máte životní zkušenosti, takže o to víc oceníte kvalitní a charakterní lidi kolem a naopak se nenecháte ovlivnit těmi druhými

5) V letech 2007-2013 jste studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze. Přišel nějaký zlomový okamžik, kdy jste měl " obyčejné práce" plné zuby a chtěl se vrhnout jiným směrem, nebo jste v sobě objevil nadání a touhu malovat a rozhodl jste se přehodit v životě výhybku?

Vlastně jsem o tom nijak zvlášť hluboce nepřemýšlel.  Od mého nástupu na školu se situace sama vyvinula tak, že jsem se výtvarnému umění začal věnovat naplno. Prostě jsem dělal a dělám to, co mě baví. I na mých předchozích pracovních postech mě leccos bavilo, ale opravdu stoprocentní nasazení podávám až tady. 

6) Zároveň jste ale i absolvoval sochařskou přípravku. Nevěděl jste, kterým směrem se vrhnout-malba či sochařství-nebo jste cítil, že to je nějak provázané a abyste v tom byl dobrý, musel jste pochopit oba obory? Preferujete některý z nich?

V rámci přípravky na AVU jsem se spřátelil s Petrem Orieškem, který přípravku vedl, skvělým sochařem a člověkem, který mě povzbuzoval, abych se soše věnoval. Rád bych, ale jednak mám málo času (s uměním jsem začal o 20 let později), jednak pro sochu nemám ani podmínky, protože mám ateliér v běžném pražské bytě. Socha vyžaduje hodně místa, přirozené horní světlo, dílnu, a je hodně "špinavá" - pracuje se s hlínou, odlévá se do sádry. Ale moc mě to bavilo, je to taková chlapská práce, i když jsou i výborné sochařky-ženy! Takže jsem si udělal pár věcí a tím tato etapa pro mě prozatím skončila. Ale třeba se k tomu ještě někdy vrátím.

7) Píše se o Vás "Snaží se oživit a rekonstruovat předmoderní postupy s využitím soudobých materiálů", co si pod tím má laik představit?

Malba, a realistická malba zvláště, je postavena na výrobní technologii, tedy na způsobu, jak věc udělat. Svého vrcholu dosáhla v 17. století, pak se i z důvodu zániku cechovního systému začly znalosti vytrácet. I dnes, s využitím všemožných analýz, jsou naše znalosti pracovních postupů starých mistrů omezené. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že asi do poloviny 19. století, tedy do rozšíření hotových barev v tubách, si malíři připravovali barvy sami z pigmentů a pojiv, takže ty barvy měly přesně ty vlastnosti, jaké potřebovali. Já si vytvářím své výrobní postupy a snažím se dosáhnout podobných efektů, jaké využívali staří mistři. Malba, na rozdíl od fotografie, je hmotná, tvořená vrsvou barvy, má hmotu, objem, proměnnou výšku vrstvy, povrch s různou strukturou. Malba je vlastně podmnožinou sochařství, je to práce s nízkým barevným reliéfem. Právě objemy a struktury povrchu spolu s účelovým zaostřením nebo rozostřením umožňují vytvářet iluzi prostoru. Toto bravurně ovládal můj učitel Zdeněk Beran.

8) Vaše malby jsou krásné, čisté, detailní, vypadají jako perfektní fotky. K tomu stylu jste se vypracoval postupně, nebo v tom hraje roli i technické vzdělání, tedy smysl pro detail, představivost, věcnost, čistota?

Na to se těžko odpovídá. Prostě dělám věci tak, jak si myslím, že je třeba. Názor na to, co je třeba, se samozřejmě vyvíjí stejně, jako se u člověka rozvíjejí malířské dovednosti, jeho schopnost vidět - možná se to nezdá, ale není to samozřejmost - a jak se tříbí výtvarný názor. Za vrchol malířského umění považuji schopnost malovat s jistou mírou uvolněnosti, expresivity a zkratky, ale tak, aby tam bylo vše. Podobný názor měli i někteří současníci Rembrandta a Velásquéze, kteří je v tomto směru dávali za vzor. Z našich současníků toto uměl Zdeněk Beran, a jeho cykly Velká obrazová torza a Zadky (opravdu maloval zadky, a to mistrovsky) nemají v současné světové malbě obdobu. Snažím se tomu pojetí přiblížit.

9) Máte nádherné portréty, detailní malby bloku motoru či závěsu kola, akty nebo lebky. Tématicky skáčete podle nálady a momentálního rozpoložení nebo jste vnímavý člověk, něco Vás zaujme a ráno jdete k plátnu, přenesete na něj svůj vjem a dokud ho" nezhmotníte" tak neskončíte?

Namalovat realistický obraz je časově náročná záležitost, takže pracovat na základě momentální nálady moc nejde. Prostě pracuji na nápadech, které mi připadají nosné a od kterých očekávám dobrý výsledek. Okruh mého zájmu je širší a moje práce je tematicky poněkud různorodá, ale doufám, že i díky tomu nenudí. S tím, jak počet obrazů pomalu roste, se mi skládají do větších tematických celků.

10) Jak kombinujete malbu se skicami a sochami? Berete to jako oddych od druhé disciplíny, něco jako " kreativní hygienu" nebo víte, že něco bude lepší jako socha a naopak něco se Vám chce namalovat jen tužkou?

Jak bylo předesláno, sochou se nyní nezabývám. Jinak skicy a kresebné studie jsou běžnou součástí přípravy na namalování obrazu. Pro realisticou malbu je podle mého názoru nutnost ovládat kresbu. Kresba je obtížná disciplna, na škole jsem se jí věnoval hodně nad rámec běžných požadavků.

11) Viděli jsme Vaši výstavu v galerii Toyen na Vinohradech. Vy jich pořádáte dost, jak to funguje, obesíláte je a nabízíte se a někdy to vyjde nebo nevyjde nebo naopak jste oslovován a vybíráte si?

Je to různé, někdy bývám osloven, jindy si výstavu zařizuji sám. V minulosti jsem spolupracoval s několika galeriemi, dnes jeto hlavně galerie Navrátil v Karlíně. Galerie Toyen, kde do konce května 2024 vystavuji, patří Praze 3, a já zde vystavuji jako občan Svobodné republiky Žižkov. 

12) Studoval jste u pana Knižáka, jehož abstraktní tvorbě nerozumíme a nelíbí se nám, ale nám spíš připadá, že máte blíž k panu Theodoru Pištěkovi, jehož obrazy z automobilového sportu jsou legendární. Pochytil jste od něj něco nebo třeba byl v mládí něco jako Váš vzor?

Theodora Pištěka mám rád a jeho velkou výstavu ve Veletržním paláci před několika lety jsem navštívil několikrát a moc jsem si ji užil. V některých tematech se s ním potkávám, ale používám jiné technologické postupy a i moje filozofie a cíle jsou jiné. Profesora Knížáka si vážím jako jednoho z nejzajímavějších lidí, které jsem potkal. Je škoda, že širší veřejnost u nás o něm neví, že například v oblasti akčního umění byl na začátku šedesátých let na špičce světového dění, a to v podmínkách komunistické izolace. 

13) Jan Werich při pohledu na sebe do zrcadla říkal " Každý jsme nějaký". Jaké to je dělat svůj autoportrét? Musíte být tvrdý, nezaujatý realista, který potlačí třeba skrytý narcisismus, nebo při tom nahlédnete do zákoutí své duše a něco se o sobě dozvíte a rád či nerad to přenesete na plátno?

Autoportrét mě baví. Ale jelikož jsou mi směšní lidé, co se berou příliš vážně, tak do svých autoportrétu zapojuji jistou míru sebeironie a legrace. Do některých autoportrétů vkládám odkazy na staré mistry, například Autoportrét v koupací čepici je odkazy přímo nabit. Občas si někdo všimne.

14) Dneska není lehké se uměním uživit. Jak to máte Vy, už jste soběstačný umělec, nebo je to jen jako "doplněk" rodinného rozpočtu, na který musíte vydělávat jinde?

Vzhledem k tomu, že nemusím nutně pracovat pro trh a prodat, mám určitou volnost co se týče volby témat i vztahů s galeristy. Samozřejmě prodej obrazu je důležitý, je to potvrzení, že o vaši práci je opravdu zájem.

15) To jak a co malujete, je to nějaký nový styl, který razíte nebo už to je nějak pojmenované a Vy to jen rozvíjíte za hranice daných mantinelů?

V šedesátých a sedmdesátých letech se objevily umělecké styly zvané fotorealizmus a hyperrealizmus, v rámci kterých mohu být zařazen. Nicméně chtěl bych dělat a snad i dělám, i v návaznosti na svého učitele prof. Zdeňka Berana, věci, které se z běžné definice výše uvedených stylů vymykají.

Děkujeme za rozhovor

Vítek Formánek a Eva Csölleová